Sklářství v okolí Kvildy

Geuilde, Gewilde, Philde, Gefühlg, Gefild, Kwildy - jazykem středověkých a raně novověkých písemností. V nejstarších dobách táhlé zalesněné planiny, vzhledem k místnímu drsnému podnebí tehdy trvale neobydlené a prakticky liduprosté, navazující na neprostupný pohraniční hvozd, který byl stále v knížecím a posléze královském majetku. Teprve zlato - jeho těžba i rýžování - přivedlo do širší oblasti ve 13. a první polovině 14. století nové osadníky a zapříčinilo vznik rozsáhlejšího osídlení kolem Kašperských Hor, pozdějšího svobodného horního města, jehož vliv sahal daleko. Zlato se v té době rýžovalo rovněž při Kvildském i Hamerském potoce.

Část Kvild ale již dříve získal odtržením od královského majetku mocný rod Bavorů ze Strakonic, kteří ji věnovali rytířskému řádu johanitů. Toto vlastnické rozdělení bylo později po vzniku zdejších osad promítnuto i do jejich názvů, kašperskohorská Kvilda se stala natrvalo Horskou Kvildou a někdejší část johanitská Kvildou Zdíkovskou, protože později dlouhodobě až do konce vrchnostenské správy spadala pod statek Velký Zdíkov. A podle jejich umístnění byla první Kvildou vnitřní (Innergefild) a druhá vnější (Aussergefild).

Nejpodstatnějším krokem ke zdejšímu stálému osídlení bylo nepochybně zřízení dílčí větve tzv. Zlaté stezky - důležité solní a obchodní cesty z Pasova do Kašperských Hor, ke kterému došlo po polovině 14. století zásluhou krále Karla IV. (1316-1378). Dálková formanská doprava vyžadovala nejen existenci zájezdních hostinců a kováren, ale nabízela obživu celé řadě jiných profesí a řemeslníků při stezce usazených. Husitské války sice přinesly jistou mezinárodní izolaci, ale v době jagelonské se již přeshraniční obchod opět rozeběhl naplno.

Ves Kvildu máme sice v písemných pramenech poprvé doloženou až k roku 1569, ale její existenci musíme předpokládat již o několik málo desetiletí dříve. Příjmení prvotních obyvatel - majetníků nemovitostí - ale známe až z poloviny století následujícího - Amerle, Schuster, Fuchs, Mierdl a Plechl, v pozdějších letech ještě přibyla další jména - Strobl, Zuglauer, Petter, Koch a jiná. Příjmení Schuster dominovalo po všechna staletí, proto není divu, že i naši malíři Verderberové si ve všech třech generacích vzali za manželku Schusterovou z Kvildy. Je zajímavé, že prakticky stejná obchodní stezka, která ve středověku a raném novověku pravidelně přiváděla do Čech kupce se solí, tak ke konci 18. století na Kvildu zavedla malíře skleněných obrázků z Raimundsreutu a Kreuzbergu. Jejich tehdejší potřeby byly ale dobově proměněné, rovněž se zcela změnil výrobní a obchodní sortiment i směr obchodu.

Od vrcholného středověku byly šumavské končiny nerozlučně spojeny se sklářskou výrobou, a to prakticky až do nedávné doby - jako poslední skončila s výrobou v roce 1995 lenorská sklárna. Různých jednotlivých sklářských hutí bychom při cestě napříč Šumavou napočetli mnoho desítek, některé se překrývaly s předchozími staršími, jiné se stěhovaly o kus dále za potřebným dřevem, protože v blízkosti sklárny bylo již všechno vytěženo a spotřebováno. O některých známe mnoho podrobností, jiné jsou zcela neznámé a unikají dosud obecnému povědomí. Právě dostatečné lesní bohatství bylo nutnou podmínkou jejich existence, protože dřevo bylo potřeba nejen na topení ve sklárnách, ale také k výrobě potaše - flusu, nezbytné sklářské výrobní suroviny, získávané louhováním z dřevěného popela.

Výrobní program jednotlivých skláren byl různý, některé vyráběly pouze páteříky - korálky do růženců, jiné různorodé duté i ploché stolní sklo, další třeba lustry a svítidla, okenní terče, optická skla nebo sklíčka do hodinek. Nesmíme opomenout ani výrobu tabulových skel a zrcadel. Každá doba ale měla svá výrobní specifika. Šumavští skelmistři a majitelé jednotlivých skláren se rekrutovali stále ze stejných rodin - Abelové, Adlerové, Eisnerové, Gottermayerové, Gerlové, Hafenbrädlové, Meyrové, Müllerové, Pockové, Schmidové a celá řada dalších - které spolu bývaly příbuzensky spřízněné.

Podmalby na skle by pochopitelně nemohly na Kvildě vůbec individuálně vznikat a poté být po desítky let soustavně vyráběny bez dostatečné produkce potřebného tabulového skla. To se ale v okolí v druhé polovině 18. a v průběhu 19. století vyrábělo v celé řadě sklářských hutí.

Máme bezpečně doloženo, že tři usazení raimundsreutští a sezónní kvildští malíři Johann Kaspar Hilgart (1731-1804), Bernhard Peterhansl (1748-1808)Johann Paul Peterhansl (1763-1815) nakupovali tabulové sklo ve sklárnách bezprostředně blízkých i vzdálenějších - ve Filipově Huti (skelmistr Kaspar Prait), v Schürerově huti u Zejbiše (skelmistr Jakob Hirsch), v Nové Hůrce (skelmistr Ferdinand Joseph Lenk), v Prášilech (skelmistr Johann Baptista Schmaus) a v Zelenohorské huti u Prášil (skelmistr Michael Müller).

Tabulové sklo bylo ale u Kvildy po roce 1800 vyráběno rovněž v Tafelberské huti (skelmistr Anton Adler), na Zlaté Studni (skelmistr Johann Joseph Eisner), na Hraběcí Huti (skelmistr Johann Fürlinger), na Antýglu (skelmistr Josef Eisner, například tabulář Jakob Schmied) nebo v huti u Pivního hrnce (skelmistr Wenzl Fürlinger, jedním z tabulářů Johann Artmann), takže mohlo být výrobci podmaleb průběžně bráno rovněž z těchto skláren.

V největším množství a dlouhodobě bylo sklo na podmalby odebíráno kvildskými malíři z progresivní a úspěšné sklářské továrny v Kaltenbachu (Nové Hutě), patřící skelmistrovi Johannu Meyrovi (1775-1841) a po něm Wilhelmu Kralikovi (1806-1877) a Josephu Taschekovi (1814-1862). Mimo jiné je třeba zachován doklad ze dne 17. října 1842, kdy kvildský malíř Johann Verderber (1793-1870) z této sklárny odebral 40 huťských kop obyčejných kazových tabulí. Stejně tak smrkové dřevo na profilované rámečky k podmalbám pocházelo z místních zdrojů.